O knize: 2012 / Na toto jméno jsem poprvé narazil při čtení memoárů Sergeje Volkonského (bývalého ředitele císařská divadla) o revolučních letech: „Řekli mi jeden případ. Jistý Vilenkin byl v Moskvě odsouzen k smrti. V té době se střílelo v Petrovském parku. Když byl umístěn, ten, kdo velel popravě, v něm náhle poznal svého bývalého kamaráda. Přijde k němu, aby se rozloučil, a říká: "Ty, Sašo, odpusť jim, pokud tě hned nezabijí: dnes je to poprvé, co střílí." hned padni: dneska je to poprvé i pro mě, když jednou střílejí... "To stojí moc, když člověk neztrácí humor před popravčí četou, říkal jsem si tehdy a asi bych to udělal." zapomněl nepříliš nápadné příjmení, kdybych na něj náhodou brzy znovu nenarazil ve vzpomínkách husara Vladimíra Littauera. S láskou píše o vojákovi svého pluku Vilenkinovi, „romantikovi a básníkovi“, který psal vtipné básně a vyznačoval se neuvěřitelnou odvahou – dostal sedm z osmi možných ocenění a osmé několikrát odmítl, aby nevydržel. příliš ven.